Na skok v Canbeře

Od posledního příspěvku uběhly rovné dva měsíce. A pár dní. A spousta hodin. Na Nový Jižní Wales přišla zima, hodně pršelo, trochu jsem z toho onemocněla, a tak i kdyby se mi blogovat chtělo, neměla jsem moc o čem. Vítr, déšť, tma ve čtyři hodiny odpoledne a minimální teplotní rozdíl mezi “venku” a “doma” mi nepřišli jako pozitivní, šíření hodná témata. Snad tedy až na můj veskrze vřelý a neustále rostoucí vztah k termoforu, ohřívací láhvi, kterou vlastním v litrové variantě s fešným pleteným svetříkem.

Když už to před třemi týdny začalo vypadat, že se všechno temné a studené zvolna chýlí ke konci (rozuměj „přestalo pršet“), naplánovali jsme si výlet do Canberry, hlavního, i když zdaleka ne největšího města Austrálie.

Předpověď počasí slíbila devět stupňů, ale slunečno – nebylo nad čím přemýšlet, v neděli ráno jsme vyrazili do dvě hodiny vzdálené metropole. Modré nebe jsme si ale užili jen po cestě tam. Zhruba čtyřicet kilometrů před cílem obalila všechno mlha. Tím jsme si ale náladu moc zkazit nenechali. Úsměv nám ztuhl až když jsme vystoupili z auta. V mlze ponořená Canberra nás přivítala jedním stupněm nad nulou. Ale tak taky mohlo mrznout, žejo. 

Prohlídku města jsme zahájili na City Walk, odkud jsme se vydali na druhý břeh jezera Burley Griffin, které Canberru rozděluje. Naším cílem byl Capital Hill, kde stojí nová budova parlamentu. Cestou jsme mijeli hejna kakaduů pasoucích se na čemsi kolem silnice, potěšili se 100% zvýšením teploty a Chris mě zasvětil do sto let starého tajemství, proč hlavním městem Austrálie není Sydney nebo Melbourne, ale stala se jím malá Canberra, město ve svém vlastním teritoriu, daleko od moře, uprostřed ničeho.

 

 

Přestože ulice se byly liduprázdné, na prohlídku parlamentu se stála fronta. Čekat v ní se nám moc nechtělo, navíc nám začalo kručet v břiše (svačinu jsme zapomněli na parkovišti), a tak jsme se alespoň trochu prošli po travnaté parlamentní střeše a vyrazili kolem staré budovy parlamentu, protestního aboridžinského tábora, zvonkohry, Národní galerie moderního umění se zahradou plnou soch, ale žádných příležitostí k občerstvení vstříc Australskému válečnému památníku a také odpolednímu slunci!

Vytoužený pozdní oběd na terase kavárny přímo u památníku nám tak zvedl náladu dvojnásob (mě teda trojnásob, protože jsem si dala fish and chips). Den jsme zakončili prohlídkou monumentálního válečného památníku a vilovou čtvrtí jsme pak pomalu prošli k místu, kde jsme doufali, že jsme ráno nechali zaparkované auto.

Více fotek najdete v galerii.