Murramarang - kempování s klokany

Od mého příletu do Austrálie se počasí moc nevycajchnovalo, dost prší, ještě víc fouká a pořádně teplo bylo jen ze začátku – inu, přichází zima. Chris nicméně pojal podezření, že by se mi tu třeba kvůli tomu nemuselo líbit. Zakoupil tedy stan a při první příležitosti si na fotbale přivodil zranění, čímž se vyloučil z nadcházejích zápasů a zajistil si volné soboty. Rozhodl se totiž, že cestu k mému srdci vyšlape své rodné zemi skrze intenzivní dobrodružný prožitek. Vyrazili jsme kempovat.

Po zodpovědném výběrovém řízení zvolil Chrisák jako nejvhodnější destinaci Murramarang – národní park vzdálený od Wollongong (kde bydlíme) necelých 200 km. Dokonce ho podezřívám, že vypsal tendr i na počasí, protože mraků jsme viděli všeho všudy asi patnáct a všechny v neděli dopoledne.

Vybaveni nutnou výzbrojí (stan, spacáky, karimatka, chladící box a klobásy) jsme se v sobotu ráno vydali na jih. Už cestou tam jsem se vcelku nadchla – sluníčko, moře, panorámata a tak, ale po příjezdu do kempu jsem se v záplavě nadšení málem utopila. Všude tam, kde během sezóny pravděpodobně stojí stany a karavany, se povalovali, žvýkali a hopkali klokani. Malí, velcí, schovaní v kapsách. Byli jsme tam jenom my a oni. A pár dalších lidí. A dětí. Všichni to ale naštěstí v neděli před obědem zabalili, takže pak jsme měli zvěř jen pro sebe, protože jsme zůstali až do pondělí.

Ještě v sobotu jsme se vydali na letmou obhlídku okolních pláží a lesů, potkali spoustu dalších klokanů a k večeru i pár králíků. Ti byli taky roztomilí, ale hladit se nedali a beztak jsme s sebou měli ty klobásy.

Vichřice sobotní noci odnesla dvěma sousedním karavanistům altánky, nám byla naštěstí jenom děsná zima - až doma jsem zjistila, že rozdíl mezi komfortní teplotou našich spacáků a noční teplotou vzduchu byl víc než deset stupňů. Všechny útrapy byly ale zapomenuty hned brzy ráno, když jsme den začali snídaňovou grilovačkou – vajíčka, rajčátka, slanina... Jsou zkrátka chvíle, kdy Australanovi odpustíte i to, že vás málem nechal zmrznout. 

První polovinu neděle jsme strávili v nedalekém Old Mogo Town, roztomilém městečku plném kaváren, vetešnictví, antikvariátů a krámků s cukrátky. Pěkně jsme se prošli, potěšili ducha, oko i žaludek, odpočinuli jsme si na verandě jedné z kaváren a ochutnala jsem “scones” - podivně vyhlížející, pobledlé, ani sladké, ani slané buchtičky, které se však po rozkrojení a aplikaci jahodové marmelády a vrstvy šlehačky stanou neodolatelné.

Krátce po obědě jsme pak do baťůžku zabalili vodu, čokoládu a foťák a vyrazili na výlet. Sice jsme nedošli úplně tam, kam jsme zamýšleli, ale na naši obranu musím říct, že jediný rozcestník, který jsme viděli, byl ten první a ten ukazoval směrem do lesa plného neznačených a geometrickou řadou se dělících cestiček. Za cíl jsme tedy operativně stanovili opuštěnou pláž plnou mušlí a hadích stop v písku. Cestu zpátky se nám naštěstí podařilo najít i bez sypání drobečků a včas na podrbání klokaních uší ještě před večeří.

Nedělní noc zavládlo bezvětří, a my jsme si tak mohli užít zvuků divočiny a  před usnutím se zaposlouchat to šustění a skřehotání obrovských netopýrů, živících se v okolních korunách a doufat, že to, co nám dopadá na stan, jsou jsou jen slupky a zbytky semínek.

Fotky tradičně u mě na rajčeti.